Ve čtvrtek a v úterý jsem byl na registru vozidel, abych si konečně převedl dvě svá historická vozidla. To, co jsem tam ale zažil, bylo nade všechna má očekávání; byl to návrat hluboko do časů, kdy občan byl pouhou hříčkou v soukolí moci a ouřadní důležitosti. Vezmu to ale pěkně od začátku, dovolíte-li.

Obyčejně bývá běh parlamentního schvalování asi tento: mnoho let se nesměle diskutuje o potřebnosti či naopak nepotřebnosti toho či onoho zákona. Desetkráte navržen, desetkráte smeten se stolu. Po jedenácté taktak projde, smete jej senát. Schválí jej senát, zavrhne císař. Projde přes císaře, pošlou jej ústavnímu soudu. Konečně se zákon s řadou dodatků a změn nějak schválí, řekněme v listopadu 2008, platnost se stanoví od 1.ledna 2012.

Tentokráte si poslanci pospíšili: v září se tu a tam začalo mluvit, v listopadu schváleno, v lednu začíná platit. Bez jakékoli veřejné nebo parlamentní diskuse, bez odporu senátu i pozdvihnutého obočí mocnářova. V televisi i v novinách, všude o věci hovoří stále titíž: zástupci automobilového průmyslu, dovozci, prodejci. A stále vedou tutéž: mnou si ruce a moudře plkají, kterak už po tom dlouho volali a kterak je dobře, že to naši vážení zastupitelé konečně schválili. Kde jsou hlasy postižených? Kde je ostře nabroušené pero žurnalistovo?

Dost toho najezdím po venkově a vidím, jak to tam tedy chodí: autobusy dávno zrušili a pakliže ne, zastávka bez přístřešku je vprostřed polí daleko mezi vesnicemi (přece si nebudou zajíždět) a autobus jede v pět ráno tam a ve čtyři odpoledne zpět. Vlaky jakbysmet. Kdo nemá auto, jako by neměl nohy. A platy v těch krajích? A nezaměstnanost? "Síť autorisovaných dealerů a autoservisů" světových značek? Těch všech, kteří žijí v těch krajích, se to týče, nikoli nás v Praze. My máme několikrát více peněz, dealerů i servisů, my máme fungující a hustou veřejnou dopravu.
Do fronty jsem si stoupl ve čtyři ráno a už přede mnou stálo dvaatřicet lidí. První tam byl od jedenácti. (Pár dní před tím jsem bláhově přišel v půl šesté - na řadu jsem přišel před čtvrtou odpolední.) Staří harcovníci komunistických front se jen rozpomněli na svá mladší léta; inu některé dovednosti člověk získá jednou provždy. S klidem ruského člověka bylo nám strpět veškeré nepohodlí vymrzlé ulice a po několika hodinách i vlídnost schodů, jež nám milosrdně zpřístupnili. Ve frontě se tříbily už beztak vytříbené občanské postoje, prakticky jsme se seznámili s principy občanské uvědomělosti.

V sedm se začlo s ouřadováním. Od první minuty jsme narazili na zeď nepřístupnosti, arogance, neskrývaného vzteku a drzosti. Ponižující šaškárna, hrbení hřbetů před pádišáhem. A jeho milostivá výsost, ó náš pane třikrát přemohoucí, se nakonec uvolila k přidělení štemplu. Chápu, že jsou úředníci vzteklí, když se jim před svátky přidá práce, ovšem nemají jako representani státní moci nejmenší právo svou nasranost ve své pracovní době jakkoli ventilovat. Člověk by si myslel, že v okamžiku, kdy se agenda registru vozidel odebrala policii, k jíž jistá povýšená nevlídnost a nevstřícná komisnost jaksi patří, že se něco změní. Nemýlím-li se, pak je magistrát institucí, která by měla člověku ve vztahu s vyšší mocí usnadňovat život. Skutečnost je bohužel zcela opačná.

Člověk nedokáže pochopit, jak je něco takového vůbec myslitelné v době, kdy i hajzlpapír v kadibudce stahujete přes internet. Jak je možné, že vás někde nechají celý den čekat, aniž by vám kdokoli byl i jen OCHOTEN sdělit, kdy asi přijdete na řadu. Jak to řeší lidé, kteří chodí normálně do práce? Brali si dovolenou? Vypisovali si služební cesty? Jak může něco takhle skandálního procházet téměř bez pozornosti médií? Vždyť se to týká statisíců lidí! Na kdejakou státní rákosku si vždycky někdo vymůže výjimku, odklad, změkčující polštářek. Dočasný padrón. Tisíce lidí tu nedůstojně stojí ve frontách na mraze, dobrovolně se nechají ponižovat, neboť jim nic jiného nezbývá, nesmyslné a nedomyšlené předpisy vhánějí lidi do bezvýchodné situace: zaplatit úplatek na STK, nebo nehorázných 10.000 státu do chřtánu? A musíme poslouchat ty kecy mlaskajících kapitalistů, kteří se lacino zbavili konkurence levných vozů.

Mohu vám říci, že kdyby v té frontě chodili náboroví komisaři nějaké extremistické strany, jejíž jediným programem by bylo tuhle arogantní ouřední verbež vyházet oknem, bez váhání bych se jim upsal. Třeba vlastní krví.

Ti lidé tam, ó mocný pádišáhu, to jsou tví voliči.

Jan-Matěj Rak

Zpet na hlavni stranku